Článek
Život měl být jiný. Měl být jednodušší, měl mít smysl. Ale místo toho se každé ráno probouzím s pocitem, že už dál nemůžu.
Drží mě jen jedna věc. Můj syn.
„Buď silná.“ Ale kde mám brát sílu?
Všichni říkají: „To zvládneš. Jsi silná.“
Ale co když už nemám kde tu sílu brát?
Každý den je stejný. Ráno vstát, postarat se o dítě, jít do práce nebo zvládat domácnost, všechno unést sama.
A večer? Vyčerpání. Osamělost. Ticho.
Lidé vidí jen úsměv. Ne to, co je pod ním.
Neříkám to nahlas. Protože kdo by to pochopil?
Každý vidí jen to, že se usmívám. Že všechno zvládám.
Ale nikdo nevidí tu tíhu, která mě drtí zevnitř.
Kolik ještě musím zvládnout, než si někdo všimne, že už nemůžu?
Držím se. Protože musím. Protože mám syna, který mě potřebuje.
Ale co když jednou už nebudu moct dál?
Kdo podrží mě, když už nebudu mít sílu pokračovat?
