Článek
Jsme spolu třetím rokem. Oba máme děti z předchozích vztahů, já mám dvanáctileté dítě, on dvě malé čtyřleté a sedmileté. Ze začátku to vypadalo dobře. Jenže postupem času se začaly projevovat věci, které už nějak nedokážu ignorovat.
Dvě rodiny, ale žádný prostor pro nás dva
Je mi jasné, že jeho děti jsou pro něj na prvním místě. Vlastní dítě bych taky nikdy neodsunula na druhou kolej. Jenže v našem vztahu mám pocit, že jsem na posledním místě úplně ve všem.
Když jsme spolu sami bez jeho dětí, skoro ani nepromluví. Každý si dělá svoje a já mám pocit, že vedle sebe jen existujeme. Nikdy by mě a mé dítě nevzal někam na výlet, protože by jeho děti mohly žárlit. A když jsou jeho děti u něj? Pak se dělá program jen pro ně, jako bychom s mým dítětem vůbec nebyli součástí téhle „rodiny“.
Začala jsem kvůli tomu i omezovat čas, kdy se s jeho dětmi vídáme. Připadám si jako vetřelec ve vlastním vztahu.
Pořád v zajetí minulosti
Další věc, která mě užírá, je jeho vztah k bývalé rodině. Samozřejmě, rozpad manželství je těžká věc. Ale ona už má nového partnera, další dítě, žije si svůj život. A on? Pořád se tím očividně trápí. Neříká to nahlas, ale cítím to v každé jeho reakci.
Možná proto mám pocit, že jsem v jeho životě až někde úplně vzadu. Po jeho dětech, po jeho práci, po jeho smutku z minulosti. A já už nevím, jak dlouho se takhle dá fungovat.
Zůstat nebo odejít?
Nevím, jestli je problém ve mně, nebo v tom vztahu. Chci po něm moc? Jsem sobecká, když čekám, že ve vztahu budeme dva rovnocenní partneři, ne jen máma a táta, co si občas přijdou na noc lehnout vedle sebe?
Cítím se odstrčená. Jako někdo, kdo se snaží zapadnout, ale nikdy to nebude doopravdy fungovat. Bojím se, že pokud s ním zůstanu, tak se jednou ohlédnu a zjistím, že jsem jen promarnila čas.
Co byste dělali na mém místě?
