Článek
Ráno vstaneš.
Zuby, sprcha, kafe.
Fronta v koloně.
8 hodin v práci, kde děláš věci, který tě nebaví,
pro šéfa, co tě nezná.
Za peníze, co nestačí.
Pak rychle do obchodu – protože doma není mlíko.
Pak domů.
Vařit, uklízet, možná vyzvednout dítě,
možná zkontrolovat úkoly,
možná ještě pracovat z gauče –
protože v práci ti to nikdo nedá jinak než s úsměvem a slovy „je to urgentní“.
Pak nádobí.
Pračka.
A konečně postel.
Ale spánek? Ten je jen výpadek.
Protože už nemáš energii ani myslet.
A druhej den znovu.
A další taky.
A víkend?
Ten uteče dřív, než si všimneš, že vůbec začal.
A tak si říkáš, že žiješ.
Ale ve skutečnosti jen přepínáš režimy.
Práce – domácnost – únava – reset.
A mezitím tvůj mozek řve:
„Tohle jako má být všechno?“
Možná sis kdysi něco plánoval(a).
Možná jsi chtěl(a) cestovat, tvořit, něco změnit.
Ale dneska?
Dneska jsi rád(a), že je večer.
A že tě nikdo už na nic nevolá.
Závěr:
Nejsi líný. Nejsi neschopný.
Jsi jen uvězněný v režimu, kde už nejde žít – jen fungovat.
A tohle není normální.
Je to moderní přežívání.
A nikdo o tom nemluví nahlas.
