Článek
Ráno vstanu a hned to začne.
Snídaně, škola, hledání bot, křik kvůli bačkorám.
Něco rozlitýho, někdo brečí, někdo řve.
Já mezi tím.
Unavená už v 7:30.
V práci se to uklidní.
Ale hlava nikdy neztichne.
Co je potřeba nakoupit, co zaplatit, co připravit.
Vracím se domů – a celý to začne znovu.
Hlasitější. Chaotičtější. Beznadějnější.
A tak si večer otevřu víno.
Ne kvůli radosti.
Ale proto, že už nedokážu jen sedět.
Jedna sklenka, druhá, třetí.
Najednou necítím tlak. Ani výčitky.
Jen klid.
Ale ten klid není skutečný.
Z dřívějších „občas“ se stalo „každý den“.
Z vína se stala berlička.
A z berličky – pomalý pád.
Nemám chuť na sex. Nemám energii na smích.
Všechno mě otravuje.
Ne protože jsem zlá máma.
Ale protože mě všechno bolí. Zevnitř.
Děti jsou nádherný, ale náročný.
Miluješ je, ale taky ti lezou krkem.
Chceš jim dát všechno, ale nechceš se u toho úplně ztratit.
A tak se začneš zachraňovat něčím, co tě ničí.
Závěr:
Nikdo o tom nemluví.
Že mámy pijou.
Ne proto, že jsou nezodpovědné.
Ale protože už nemůžou jinak.
A pokud tohle čteš a víš přesně, o čem mluvím:
Nejsi v tom sama.
Ale nesmíš v tom zůstat dlouho. Protože víno nikdy nevyřešilo dětský křik – jen ho na chvíli přehlušilo.
