Článek
Každé ráno je stejný horor. Budím ji jemně, dávám jí čas, zkouším to po dobrém. Nic. Nakonec stejně skončíme v tom nejhorším scénáři – řev, slzy, zápas o oblečení a já už jen hystericky rvu věci na její zuřící tělo.
A pak? Pak ji vyšoupnu ze dveří, ona řve, že mě nenávidí, a já jdu domů brečet. Protože jsem zase ta hrozná matka. Protože vím, že to bylo špatně, ale zároveň nevím, jak to jinak udělat.
Vždyť do školky chodí ráda. Tak proč tohle?
Ona se tam těší. Má tam kamarády, baví ji to tam. Tak proč se každé ráno tváří, že ji posílám do vězení?
Zkoušela jsem to po dobrém:
- Budit jemně, hladit, nechat ji se „probudit pomalu“.
- Dát jí pár minut, ať se sama rozhýbe.
- Motivovat, že po školce budeme dělat něco fajn.
Výsledek? Leží, ignoruje mě, odsekává. A čím víc ji urgencí, tím víc se zasekne. Když už jde do tuhého, začne otevřený odpor. Řev, vztek, nenávistné pohledy.
A já? Já ztrácím nervy.
Vyhrožuju, řvu, násilím ji oblékám. A pak mě to mrzí
V 7:15 ji vzbudím, v 7:45 je pořád na palandě. Nechce slézt. Odmítá se oblékat. Já začínám vyhrožovat. Žádná pohádka, žádná sladkost, žádná oblíbená hračka. Nic. Nehne to s ní.
A tak nakonec ztrácím trpělivost a jdu do síly. Popadnu ji, stáhnu dolů, držím, oblékám proti její vůli, ona křičí, brání se, stahuje si věci dolů, mlátí do mě. Celý barák to slyší.
Když ji vystrčím ze dveří, má slzy v očích. A já je mám taky.
Co mám dělat? Nechci být taková matka
Jsem zoufalá. Nechci ji každé ráno budit s pocitem, že mě bude nenávidět. Nechci s ní zápasit, nechci na ni řvát. Ale nemůžu ji nechat, ať si dělá, co chce.
- Když jí nechám prostor, zneužije to.
- Když ji nechám být, neoblékne se vůbec.
- Když ji nechci stresovat, nakonec jsem stejně ta špatná.
Potřebuju něco, co bude fungovat. Něco, co mi vrátí klidná rána. Něco, díky čemu se přestanu cítit jako příšerná matka.
Protože takhle to už dlouho nevydržím.
