Článek
S přibývajícími roky se učíme mlčet.
Ne proto, že bychom přestali cítit.
Ale proto, že už víme, jaké to je, když slova zabolí víc než ticho.
Když jsme byli mladí, všechno bylo jednodušší
Ve dvaceti jsme byli odvážní, spontánní, nezatížení minulostí.
Nebáli jsme se říct „miluju tě“ nebo „chybíš mi“.
Věřili jsme, že svět nás unese a že když spadneme, vždycky se zvedneme.
Ale čas nás naučil opatrnosti.
Po pár pádech, zklamáních a rozchodech se v nás usadila tichá myšlenka:
„Radši nic neřeknu. Co kdyby to nebylo přijato?“
A tak se začneme bát vlastních emocí.
Mlčení jako brnění
Polykáme slova, která by mohla hřát.
Hrajeme roli těch, kteří všechno zvládají.
Tváříme se klidně, i když uvnitř voláme po doteku, po uznání, po blízkosti.
Jenže právě ta nevyřčená slova nás jednou začnou tížit nejvíc.
Ta, která jsme mohli říct – a neřekli.
Ta, která by mohla změnit vztah, den nebo život.
Síla zranitelnosti
Po čtyřicítce přichází zvláštní zlom.
Už víme, co nechceme.
A začínáme chápat, že největší síla není v kontrole, ale v odvaze být opravdový.
Ukázat city není slabost.
Slabost je předstírat, že žádné nemáme.
Říct to nahlas
Říct „mám tě rád“ nebo „jsem rád, že jsi“ není maličkost.
Je to čin.
Protože v těch několika slovech je všechno: přijetí, odvaha i přítomnost.
Život po čtyřicítce nás učí, že největším bohatstvím nejsou věci, ale lidé,
a největší odvaha je nebát se cítit naplno — znovu, i po všech ranách.
