Článek
Dnes se mi stalo něco, na co nezapomenu.
Ne proto, že bych udělala něco hrozného, ale protože jsem poznala, jak moc dokáže zabolet pohled druhého člověka, který vás bez vysvětlení odsoudí.
Jsme s manželem pracovně v Německu, já doma s dětmi. Nakupuju často, občas i pro známé. V Penny už mě znají — tedy alespoň jsem si to myslela.
Dopoledne: malý nákup, velký zmatek
Pršelo, dítě plakalo, já bez auta.
Na samoobslužné kase jsem rozdělila nákup na dva účty.
První jsem zaplatila, účtenka vyjela.
Druhý zaplatím, ale účtenka nikde.
„Asi došla páska,“ pomyslela jsem si.
Dítě křičelo, tak jsem prostě vzala tašku a odešla.
Bez zlého úmyslu. Bez jediného podezření, že právě v tu chvíli vzniká „problém“.
Odpoledne: z pokladny do reality šoku
O pár hodin později se vracím — pár drobností, znovu samoobslužná kasa.
Zaplatím, otevřu dvířka, a v tu chvíli přede mnou stojí prodavačka:
„Vyndejte všechno. Kradla jste.“
Řekla to nahlas.
Před lidmi.
Bez vysvětlení.
Krve by se ve mně nedořezal.
Ruce se mi třásly, dítě znovu plakalo.
Nechápala jsem.
Snažila jsem se jí říct, že to musí být omyl. Ona jen suše: „Volám policii.“
Policie? Kvůli čemu?
Prosila jsem ji, ať mi aspoň řekne, co se děje. Nic.
Jen zvedla telefon.
Až když jsem zavolala manželovi a dala ho na hlasitý odposlech, svolila:
„Dopoledne jste měla dva nákupy. Jeden jste nezaplatila.“
V tu chvíli mi to došlo.
Nezadala jsem PIN. Dítě křičelo, hlava jinde.
Omyl. Lidský.
Omluvila jsem se. Nabídla, že okamžitě zaplatím.
A místo pochopení jsem slyšela:
„Tak chcete to zaplatit, nebo mám zavolat tu policii?“
Když z vás udělají zloděje
Z obchodu jsem odcházela s roztřesenýma rukama a slzama v očích.
Ne proto, že bych měla strach z policie.
Ale proto, že jsem se cítila ponížená.
Chápu, že prodavačka má zkušenosti, že se krade.
Chápu, že musí reagovat.
Ale chápat neznamená omlouvat bezcitnost.
Stačilo pár vět:
„Paní, dnes dopoledne jste měla dva nákupy a jeden nebyl zaplacený, asi technická chyba.“
Takhle jednoduché.
Bez obviňování, bez křiku, bez pohledu, který vás srazí na dno.
Lidskost se dá projevit i v práci
Nechci, aby ten příběh byl o zlobě.
Spíš o tom, jak snadno zapomeneme na empatii, když jsme v roli moci.
Jak rychle umíme odsoudit, místo abychom se zeptali.
A jak hluboko dokáže zabolet obyčejná věta:
„Volám policii.“
Závěr
Nejvíc mě zasáhlo, že jsem nebyla viděná jako člověk, ale jako problém.
A možná právě proto o tom píšu —
abych si připomněla, že příště, když budu já na druhé straně,
než někoho odsoudím,
zeptám se nejdřív:
„Co se stalo?“
