Článek
Letěla jsem mnohokrát.
Ale tohle bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že v tom plechovém těle visícím mezi nebem a zemí nejsme nedotknutelní. A že někdy ani personál nezvládá situaci.
Start v pohodě. A pak to začalo
Letěli jsme z Itálie do Prahy. Slunce, modrá obloha, žádný stres. Po startu běžné oznámení kapitána, první náznak úsměvu, letušky vozí vozík s pitím.
A pak bum. Letadlo škublo. Lidé vyjekli.
Druhé škubnutí – prudší.
Třetí – jakoby jsme spadli o deset metrů volným pádem.
Lidé křičeli. Děti plakaly. Někteří se modlili.
Já držela opěradlo a jen jsem v duchu opakovala „ať to přejde“. Ale nepřešlo.
Letadlem to házelo. Hlava mi poskakovala ze strany na stranu. Pití se vylilo. Někomu spadla lahev na zem. Někomu notebook.
A letušky? Nikde. Nikdo neříkal, co se děje. Nikdo nevysvětlil situaci.
Seděla jsem, zapnutá, potící se, se srdcem až v krku – a čekala, kdy to praskne.
Ticho z kokpitu. Ticho od posádky. A hlavně: nula informací.
Ani jedno hlášení. Žádné „vše je v pořádku“.
Jen výrazy, které by vás vyděsily víc než turbulence samotná.
Po 20 minutách pekla se letadlo stabilizovalo. Ale trauma zůstalo.
Lidé kolem mě byli bledí. Někteří zvraceli. Jeden pán měl astmatický záchvat. A posádka?
„Sedněte si, prosím.“
„Nemůžeme podat vodu, turbulence.“
„Vydržte.“
Po přistání? Ani omluva. Ani slovo.
Po přistání v Praze nás jen vyhnali ven jak dobytek. Žádná empatie. Žádná reflexe.
Ptala jsem se letušky, co to bylo. Odpověděla:
„Turbulence. To se stává.“
Jo. Ale ne takhle. A ne bez vysvětlení.
Letadlo není autobus. A když se tam člověk bojí o život, zaslouží si víc než ticho
Když jste 10 kilometrů nad zemí a letadlo s vámi padá jak výtah bez lana – nechcete jen sedět. Chcete vědět.
Chcete vědět, jestli umřete, nebo přistanete.
A tohle mi nedali. Nedali nám vůbec nic. Jen strach a aroganci.
