Článek
Když jsem začala podnikat, myslela jsem, že mě lidé podpoří. Místo toho se na mě začali dívat skrz prsty.
„Ty se máš, nemusíš chodit do práce.“
„To je život, jsi si sama šéfem, děláš si, co chceš.“
„Jasně, podnikatelé si jen hrabou do kapsy.“
Ale ví někdo, jak to doopravdy vypadá?
Svoboda? Nebo 24/7 stres?
Podnikání není jen o tom, že nemusím sedět v kanceláři od devíti do pěti. Je to dvanáctihodinový pracovní den, žádné jistoty, žádné benefity, žádná nemocenská.
Každý měsíc musím zaplatit odvody, účetní, nájem, materiál, reklamu… A pokud nevydělám, nemám nic. Neexistuje žádná jistá výplata. Jenom práce a občas strach, jestli tohle není poslední měsíc mé firmy.
„Vidí jen peníze, ne vidí krev, pot a slzy.“
Když se mi konečně začne dařit, místo gratulací slyším jen řeči, že jsem měla štěstí. Že mi někdo pomohl. Že to mám „snadné“.
Nevidí ty roky, kdy jsem neměla volný víkend. Nevidí měsíce, kdy jsem se modlila, abych měla na nájem.
Nikdy jsem nikoho neodírala. Jen jsem měla odvahu riskovat a makat na něčem vlastním. Ale místo respektu slyším jen jedovaté poznámky od lidí, kteří by nikdy neriskovali ani korunu.
Proč je tak snadné závidět a tak těžké uznat dřinu?
Závist podnikání je zvláštní věc. Lidé chtějí svobodu, ale nechtějí nést zodpovědnost.
Chtějí peníze, ale nechtějí riskovat.
A hlavně chtějí věřit, že někdo jiný to měl snadnější než oni. Protože přiznat, že si někdo svůj úspěch zasloužil, by znamenalo přiznat, že sami mohli udělat víc.
Takže si dál budu poslouchat, jak se mám dobře. A oni si dál budou říkat, že měli jen smůlu.
