Článek
Je to malý bazén.
Ani ne zapuštěný.
Jen taková ta kulatá modrá „vana pro smích“, co si postaví půlka ulice.
Aby se děti v létě necouraly po asfaltu a člověk si namočil nohy.
Ale sousedovi to vadí.
Hodně.
Nejdřív to začalo pohledy přes plot.
Pak narážkami typu:
– „To tu budete mít ten kravál každej den?“
– „Vám asi nevadí, že to není estetický, že?“
– „A kdo vám to povolil?“
Jo. Ten typ souseda.
Co vlastní metodu „já vám to nezakážu, ale otrávím“.
Po týdnu přišel první e‑mail.
„Hluk, narušení soukromí, stížnost na obec.“
Prý náš smích narušuje jeho meditace.
Že se nemůže soustředit na práci z domu.
A že jeho pes má z našeho bazénu úzkosti.
Já nevěděl, že voda v metrové hloubce může být tak toxická.
Ale zdá se, že pro lidi, kteří nesnesou cizí radost, je to horší než chlor.
Pak přišlo ultimátum.
Buď přestaneme používat bazén, nebo to „půjde výš“.
Prý se to dá brát jako „vizuální a akustická zátěž“.
Pardon, tohle je zahrada. Ne galerie. A děti nejsou toxický odpad.
Zajímavý je, že nevadí hluk z jeho sekačky každé úterý v 7:10.
Nevadí mu vlastní grilovačky s hlasitým dechovkou.
Nevadí mu ani jeho 20 let starý pes, co štěká na listí.
Ale děti v bazénu? To je katastrofa.
Závěr:
Ten bazén mě naučil dvě věci:
- Že voda chladí.
- A že sousedská závist je jako horký asfalt – drží se tě, i když ji nechceš.
Nezáleží na tom, jak malý bazén máš.
Někdo vždycky bude mít pocit, že tvůj klid narušuje jeho neklid.
A v tomhle případě?
Nešlo o hluk.
Šlo o to, že jsme si dovolili žít – a on to nedokázal snést.
