Článek
Byl konec měsíce. Otevřela jsem lednici a uvnitř našla jen zbytek mléka a pár vajec. Ve spíži to nebylo o moc lepší – tvrdý chleba a pytlík mouky. Zavřela jsem lednici a spíž téměř současně, jako kdyby to mohlo změnit skutečnost. Ale nezměnilo.
„Mami, co budeme jíst?“ zeptal se syn. Jeho otázka mě bodla u srdce. Co mám odpovědět? Že tentokrát to budou zase jen placky z mouky, protože na nic jiného nezbylo? Zhluboka jsem se nadechla a nasadila úsměv. „Něco dobrého, uvidíš,“ řekla jsem.
Jenže ve skutečnosti jsem v hlavě už počítala: máme ještě tři sta korun. Na šest dní. A to v tom nejsou započítané ani obědy pro děti ve škole. Otočila jsem se, abych zahnala slzy, a začala chystat tu „večeři“. Udělala jsem jednoduché placky z mouky a vody, osmahla je na trošce oleje. Syn i dcera je snědli beze slova. Děti naštěstí neptají, když jim to chutná.
Později večer, když děti konečně usnuly, jsem seděla s mužem u stolu. Podíval se na mě a řekl to, co se říkalo každý měsíc: „Kolik nám zbylo?“ Otevřela jsem peněženku a ukázala mu poslední drobné. „Tři stovky,“ odpověděla jsem.
„A co budeme dělat?“ zeptal se unaveně. V jeho hlase už nebyla naděje, ale rezignace. „Budeme to počítat,“ řekla jsem a začala vymýšlet, jak z těch peněz zvládnout koupit chleba, těstoviny, mléko a možná i trochu másla.
Poslední týden v měsíci je pro nás vždycky nejhorší. Ten nekonečný pocit čekání na výplatu, při kterém zvažujete každý výdaj, každou korunu. I malý zádrhel – třeba nemoc dítěte nebo rozbitá pračka – se stává noční můrou, kterou si nemůžete dovolit. A přitom stačí tak málo, aby se to celé zhroutilo.
To, co mě bolí nejvíc, nejsou ani ty prázdné police nebo počítání korun. Je to otázka od dětí, která mě pronásleduje: „Mami, proč nemáme co jíst?“ Nikdy jim to nemůžu říct naplno. A právě v tom tichu, kdy neříkáme pravdu, se skrývá ta největší bolest.
Tohle je realita, o které se nemluví. Protože chudoba není jen nedostatek peněz. Je to stud, ztráta naděje a pocit, že jste jako rodič selhali.
