Článek
Když jsme se brali, myslela jsem, že jsme tým. Že budeme společně rozhodovat o penězích, společně plánovat budoucnost.
Jenže realita je jiná.
Každý měsíc mi na účtu zůstane tisíc korun.
Zbytek si bere manžel.
„Je to pro tvoje dobro. Neumíš hospodařit.“
Tak znělo jeho vysvětlení, když jsem se ho ptala, proč mi nechává jen tisícovku na měsíc.
- Nájem? On zaplatí.
- Jídlo? On nakoupí.
- Pojištění, auto, elektřina? On se postará.
Prý to tak bude lepší.
„Neumíš šetřit, já to zvládnu líp,“ říkal mi a já mu věřila.
Ale pak jsem začala vidět vzorec.
Musím si říkat o vlastní peníze
Když potřebuji víc než tisícovku, musím ho poprosit.
- Chci si koupit nové boty? Proč? Ty staré ti vydrží.
- Chci na kávu s kamarádkou? To jsou vyhozené peníze.
- Chci koupit dárek mámě k narozeninám? Kolik to bude stát?
Každá žádost je podrobena výslechu.
A já si připadám spíš jako dítě než jako dospělá žena.
A co on? Žije si jako král
Zatímco já počítám koruny, on si žije svůj život.
- Kupuje si značkové oblečení.
- Objednává si drahou elektroniku.
- Chodí s kolegy na drahé večeře.
Když jsem se zeptala, kde jsou naše společné peníze, odsekl, že já přece nic nepotřebuju.
„Vždyť máš všechno. Proč si stěžuješ?“
Kdy se tohle stalo normální?
Nevím, kdy přesně se z mého manžela stal můj finanční správce.
Ale vím jedno: tohle není normální.
Tohle není láska.
Tohle je finanční manipulace.
A já už nechci žít jako jeho závislá loutka.
Moje peníze jsou moje právo, ne jeho majetek.
A pokud si to odmítá uvědomit, možná je čas odejít.
