Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že bych musela řešit něco takového. Žili jsme normálně, měli jsme dostatek peněz na běžné výdaje, občas jsme si něco dopřáli. A pak přišla rána.
Přišel mi dopis. Nebyl adresovaný mně, ale manželovi. Bylo na něm logo banky a označení „upomínka“. Okamžitě se mi rozbušilo srdce.
„Nic vážného, jen menší půjčka,“ řekl mi. Ale já mu nevěřím
Když přišel domů, zeptala jsem se ho. Nejdřív se tvářil nechápavě, pak začal něco zamumlávat o tom, že to není důležité.
Nakonec přiznal, že si vzal půjčku. „Jen pár tisíc, nic velkého,“ řekl mi.
Jenže když jsem se podívala na částku, skoro jsem omdlela. Nebyly to tisíce. Byly to desetitisíce. A pak jsem zjistila, že to není jediná půjčka.
Kolik toho vlastně tají?
Začala jsem pátrat dál. Zjistila jsem, že si půjčoval už dřív. A ne jednou.
Nikdy mi o tom neřekl. Žádná diskuze, žádná domluva. Prostě si vzal peníze a myslel si, že se to nikdy nedozvím.
A nejhorší na tom je, že nevím, na co je vlastně potřeboval.
Žili jsme v iluzi?
Vždycky jsem si myslela, že máme všechno pod kontrolou. Neměli jsme dluhy, neměli jsme finanční problémy. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Teď nevím, čemu mám věřit. Nevím, jestli jsou naše úspory v bezpečí. Nevím, jestli si manžel nevezme další půjčku.
A hlavně nevím jedno: Můžu mu po tomhle ještě věřit?
