Článek
Dřív jsme si povídali hodiny. Teď spolu trávíme večery mlčky – on s telefonem v ruce, já vedle něj, ale vlastně sama.
„Počkej, hned to dopíšu.“
Každý den to stejné. Sednu si k němu, něco mu řeknu… a nic.
Hlava sklopená, oči přilepené k obrazovce.
„Počkej, hned to dopíšu.“
Jenže to ‚hned‘ trvá celou věčnost.
Sdílí svůj život se mnou, nebo s internetem?
- Snídáme? Posouvá prstem po displeji.
- Jedeme autem? Sleduje mobil.
- Ležíme v posteli? V ruce telefon.
A já? Jsem tam jen jako kulisa.
Když už něco řekne, není to k nám. Je to komentář k nějakému příspěvku.
Kdy jsme se přestali vnímat?
Pamatuju si, když mi psal z práce, že se na mě těší.
Teď? Píše si s kýmkoliv jiným.
Když se ho zeptám, co pořád na tom telefonu dělá, naštve se.
„Proč to řešíš? Jsem doma, ne?“
Ale co když být doma už dávno neznamená být spolu?
Jsme ještě partneři, nebo už jen cizinci?
Mám mu to vyčítat? Zakazovat telefon? Prosit ho, aby si mě všiml?
Anebo si přiznat, že jestli musím bojovat o jeho pozornost, možná už jsme se dávno ztratili?
