Článek
Nikdy jsem nechápala, co jsem jeho matce udělala. Od prvního dne, co jsme se poznaly, mi dávala najevo, že mě nemá ráda. Měla ke mně odpor, aniž by měla důvod.
Přítel mi sliboval, že to vyřeší. Že s ní promluví. Ale když to udělal, všechno se jen zhoršilo.
Věci se začaly vymykat kontrole.
S jeho matkou to nešlo. Ale s ním to začalo být ještě horší.
Už to nebyly jen hádky. Přestával se ovládat.
Nakonec musel zasáhnout i soused. To byl bod, kdy mi došlo, že už to nezvládnu.
Věděla jsem, že musím odejít. Bez scén, bez vysvětlování. Prostě pryč.
Odletěla jsem, než se stihl vrátit domů.
Ve středu, když byl v práci, jsem si sbalila nejdůležitější věci.
Vzala jsem pas, dokumenty, co se vešlo do tašky.
Ostatní jsem tam nechala.
Nezvedla jsem mu telefon, neposlala žádnou zprávu.
Jen jsem mu nechala dopis na rozloučenou a zmizela.
Zablokovala jsem ho všude.
Teď mě hledá. A já mám strach.
V sobotu mi volala kamarádka, která nás kdysi seznámila. Řekla mi, že je vzteky bez sebe.
Chce vědět, kde jsem. Vyhrožoval, že si zjistí adresu mých rodičů.
Myslí si, že ho zradili i přátelé, protože mu nikdo nechce říct, kde jsem.
Kamarádka mi řekla jediné: „Buď v bezpečí. Může tě hledat.“
Mám strach. Mám utéct ještě dál?
Teď jsem u jiné kamarádky, ale bojím se, že to nestačí.
Přemýšlím, že opustím zemi. Že dám mezi nás takovou vzdálenost, aby už neměl šanci mě najít.
Nevím, jestli to není přehnané. Ale co když je to jediná možnost, jak být konečně v bezpečí?
