Článek
Milovat neznamená bydlet spolu. A já už s nikým bydlet nechci
Dřív jsem si myslela, že vztah je automaticky: seznámit se, zamilovat, začít spolu bydlet, vzít se, mít děti. Pak jsem to všechno zkusila. A zjistila jsem, že to není štěstí. To je čekání, kdy už konečně budu mít chvilku pro sebe.
Společné bydlení mi nevzalo svobodu. Vzalo mi chuť
Nešlo o hádky. Nešlo o nepořádek. Ani o záchodové prkýnko.
Šlo o pocit, že pořád musíš někoho brát v úvahu.
Chceš jíst pozdě? Nejde.
Chceš být v tichu? Nejde.
Chceš si jen tak sedět a nebavit se? Vypadáš jako že máš problém.
A já problém nemám. Jen nechci sdílet svůj prostor 24/7.
Vztah není o metru čtverečním
Lidi se tváří, že když spolu dva nebydlí, tak to „není vážné“.
A já se ptám: od kdy je vážnost měřená kuchyní na půl?
Já ho miluju. Jen ho nepotřebuju vidět každý den večer ve slipech u televize. Chci ho chtít. Ne si na něj zvyknout.
Bydlím sama. A vztah tím nekončí. Naopak
Máme klíče, navštěvujeme se, spíme u sebe. Ale pak jdeme každý domů.
A víš co? Těšíme se na sebe.
Ne hádáme se o ponožky.
Ne mlčíme u snídaně.
Ne přehlížíme se, protože jsme si moc blízko.
Nejsem méně zamilovaná. Jen víc bdělá
Bydlet spolu se hodí mnoha lidem. Fajn. Ale mě to dusí. A už se za to nestydím říct nahlas.
Nemusím s někým sdílet zubní pastu, abych s ním sdílela život.
Možná jednoho dne budu chtít změnu. Ale dneska chci klid. A lásku. Každé zvlášť.
