Článek
Dřív lidé začínali od píky. Dnes? Mladý člověk po škole nastoupí do práce a do týdne píše status o vyhoření. Šéf mu není autorita, ale „toxický boomr“. A dvanáctiměsíční zkušenost je podle něj dost na to, aby se stal manažerem. Bez nadsázky – víc se pracuje na LinkedIn profilu než ve skutečné firmě.
Kariéra? Ano. Ale jen ta, která dává smysl
„Nechci práci, chci poslání,“ říkají dvacetiletí. Ale když přijdou první potíže, už se mluví o „nepodnětném prostředí“ nebo „nevyhovujícím leadershipu“. Je až komické, jak se běžná pracovní zodpovědnost překládá do psychologických diagnóz: „Nesnáším stres“ = nechci termíny. „Jsem kreativní“ = chci dělat, co se mi zrovna chce.
Výsledkem je novodobá forma zaměstnání, kde se výkonnost měří podle míry sebereflexe, nikoli výsledků. A čím víc workshopů o duševním zdraví, tím méně odváděné práce.
Latté, MacBook a výmluvy
Představa práce se změnila. Mladí chtějí otevřený prostor, „flexibilitu“, žádný dresscode a nejlépe pět volných pátků do roka. Slyší na slova jako „flow“, „mindset“, „vize“, ale když mají udělat tabulku nebo vyřídit telefonát, zvedá se jim tlak. Není divu, že produktivita stagnuje – když se pracuje pouze tehdy, když se chce.
A přitom stačí pohled z okna – opravdová práce stále běží. Řemeslníci, zdravotníci, řidiči – ti nemají čas sdílet svůj „burnout“ na Instagramu. Nemají mentora, ale odpovědnost. Neřeší jestli jejich práce dává „smysl“, protože má výsledek.
Když nechceš být veden, nechtěj být placen
Je zajímavé, kolik mladých lidí odmítá autoritu – ale očekává pravidelný plat. Nechtějí být řízeni, ale chtějí být uznáni. Chtějí svobodu, ale ne odpovědnost. Tohle není generace ztracená, ale generace rozmazlená. Pokud si někdo myslí, že kariéra přichází jako update softwaru, pak je načase se tvrdě probudit.
Samozřejmě že psychická pohoda je důležitá. Ale když se z ní stane výmluva pro neschopnost, ztrácí svou váhu. Svoboda neznamená dělat si, co chci. Znamená být schopný to zvládnout sám. A to dnes umí čím dál méně lidí.
