Článek
Byl to úplně obyčejný den.
Šla do školy jako vždycky.
Snídaně, školní taška, úsměv.
A vrátila se zlomená.
Ne protože by jí bolelo břicho.
Ale protože někdo uviděl flek.
A místo pochopení se spustil smích.
„Máš to!“
„Fuj!“
„Jsi nechutná!“
„To je hnus!“
A to nebyli jen kluci.
Tohle řekla i jiná holka.
Byla to její první menstruace.
Nepředvídatelná. Nečekaná. Přirozená.
A hned taky ponižující.
Když mi to vyprávěla, chtěla jsem křičet.
Ne na ni.
Na systém, který v roce 2025 pořád neumí naučit děti, že krev není špína.
Ptám se:
Kde jsou ty „osvětové programy“?
Kde je to „důležité mluvit o menstruaci“?
Protože když moje dcera v panice běžela na záchod, nikdo jí nic nenabídl.
Žádná učitelka.
Žádná podpora.
Jen výsměch a pocit, že něco udělala špatně.
Menstruace není problém.
Problém je to, že ji společnost pořád vnímá jako něco trapného.
Že dívka s krví na sukni je víc terčem, než někdo, kdo řekne „buzerant“ na chodbě.
A víš, co je na tom nejhorší?
Moje dcera se od té doby bojí chodit do školy.
Ne kvůli známkám.
Ale kvůli tomu, že její tělo bylo ztrapněno před očima celé třídy.
Závěr:
Nechci, aby svět změnil biologii.
Chci jen, aby už žádná holka nemusela kvůli menstruaci cítit stud.
Protože krev není facka.
Ale smích v ten okamžik byl horší než jakákoliv bolest.
