Článek
Když jsem byla malá, největší drama bylo, že mě rodiče nechtěli pustit ven po setmění. Dnešní děti ale žijí úplně jiný život – v obrazovkách. A já mám doma živý důkaz. Můj desetiletý syn tráví s mobilem tolik času, že zapomíná jíst, spát i bavit se s kamarády.
Když se snažím nastavit hranice, slyším od ostatních rodičů: „Vždyť to mají všechny děti, neblázni.“ Jenže já vidím, co to s ním dělá. Když vezmu telefon, promění se v cizího člověka. Je agresivní, plačtivý a v očích má vztek. Jako by mu někdo sebral drogu. A vlastně… ono to droga je.
Společnost nás nutí kapitulovat
Školy zadávají domácí úkoly online. Spolužáci se domlouvají přes chaty. Rodiče sdílí fotky dětí na sítích. A já mám být ta „divná máma“, která říká ne? Když chci, aby moje dítě mělo taky normální dětství, slyším, že jsem přísná. Že ho ochuzuju. Ale o co? O TikTok? O hry, které jen žerou čas?
Strach rodičů vs. pohodlí
Upřímně, mnoha rodičům se hodí, že dítě kouká do obrazovky. Je klid. Je ticho. Jenže ticho někdy znamená, že nám roste generace, která neumí mluvit, komunikovat ani vydržet chvíli bez stimulu. A to je ticho, které by nás mělo děsit.
Nechci se stydět
Možná jsem přísná, možná staromódní. Ale radši budu „ta zlá“, než abych jednou koukala na dospělého muže, který si neumí poradit bez mobilu. Radši snesu jeho křik teď, než abych jednou snášela jeho zhroucení.
Proto říkám nahlas: mobil není hračka. A já nejsem zlá, když mu ho beru. Jsem máma, co nechce vzdát výchovu.
