Článek
Známe se roky. Byly jsme si blízké, sdílely radosti i starosti. Ale poslední dobou mám pocit, že už mě nevidí jako kamarádku, ale spíš jako někoho, komu závidí.
„Ty se máš, to já si nikdy nemůžu dovolit.“
Dřív jsme si přály štěstí. Podporovaly jsme se, fandily si.
Ale pak se něco změnilo. Dostala jsem lepší práci. Pořídila si vlastní byt.
Najednou se její tón změnil.
„No jo, ty máš peníze, to se ti to žije.“
„Ty si pořád jen kupuješ nový věci, to já si nemůžu dovolit.“
Místo radosti jen jízlivé poznámky.
„Ono ti to jednou taky spadne na hlavu.“
Nešlo jen o peníze. Když jsem začala být šťastná, začala být nepříjemná.
Když jsem jí řekla, že mám nového partnera?
„No uvidíme, jak dlouho ti to vydrží.“
Když jsem se pochlubila novou prací?
„No, počkej, až zjistíš, jaký to tam bude peklo.“
Najednou jsem si uvědomila, že každou mou radost shodí.
Ještě kamarádka, nebo jen někdo, kdo mě nesnese šťastnou?
Přátelství by mělo být o podpoře. Ale co když si někdo přeje, abyste neuspěli?
Mám dál zavírat oči? Nebo je čas si přiznat, že tohle už dávno není přátelství?
