Článek
Neřekla to přímo.
Jen vždycky odmítla.
„Veřejný bazény nesnáším.“
„Je mi tam zima.“
„Radši doma, jo?“
Jenže pak přišla ta fotka.
Na stories.
Ona. V plavkách. V bazénu. S kamarádkama. Bez ostychu. Bez mě.
A tehdy mi to došlo.
Nejde o vodu.
Nejde o bazén.
Jde o mě.
Zeptal jsem se.
Nešlo to jinak.
A ona řekla:
„Hele, prosím tě, neřeš to. Jen se necítím komfortně… vedle tebe. V plavkách.“
Vedle tebe.
V plavkách.
Jako bych byl problém.
Jako bych byl ostuda.
Od té doby se nemůžu svlíknout ani doma.
Nechci jít k vodě.
Nechci jít ani do fitka.
Začal jsem se stydět sám za sebe. Ne protože bych měl – ale protože mě někdo, koho miluju, zahnal do kouta.
Možná nejsem vysekaný.
Možná nemám „insta tělo“.
Ale doteď jsem si myslel, že ve vztahu jde o víc.
O smích.
O důvěru.
O to, že tě ten druhej bere celej – ne jen když jsi oblečenej.
Závěr:
Fyzický stud bolí víc, když ho způsobí někdo, koho miluješ.
Ne cizí člověk na ulici.
Ale ten, kdo má stát vedle tebe.
A místo toho se postaví o dva metry dál.
A já od té doby přemýšlím:
Je horší být vidět cizím?
Nebo být neviditelný pro toho, koho miluješ?
