Článek
Mám sestru ráda. Ale poslední dobou mám pocit, že mě nebere jako sourozence, ale jako samozřejmost.
Kdykoliv potřebuje pohlídat děti, jsem první, komu volá.
„Prosím tě, jen na chvilku, mám něco důležitého.“
Ale ta „chvilka“ se vždycky protáhne.
„Rodina si přece pomáhá!“
Nikdy jsem neřekla ne. Protože je to rodina.
Jenže když jsem jednou já potřebovala pohlídat své dítě?
„Promiň, nemůžu, mám hodně práce.“
„Zkus někoho jiného, já mám už něco domluveného.“
Rodina si pomáhá? Platí to jen tehdy, když jde o ni?
Využívá mě, nebo si to jen namlouvám?
Začínám mít pocit, že si zvykla brát moji pomoc jako samozřejmost.
- Hlídám její děti, ale ona mi nikdy nepohlídá moje.
- Přizpůsobuju se jejím plánům, ale ona nikdy neudělá krok navíc.
- Ona se stará o sebe, já se starám o ni.
Jsem sobec, když už toho mám dost?
Když jsem jí řekla, že mi to vadí, urazila se.
„Tak promiň, že jsem tě o něco poprosila!“
Ale je to opravdu prosba, když se to děje pořád dokola?
Musím nastavit hranice. Jinak se to nezmění.
Mám právo říct „Tentokrát ne.“
Protože jestli mám být pro ni sestra, nechci být jen ta, která je vždycky k dispozici, ale nikdy nic nedostane zpátky.
Rodina si pomáhá. Ale neměla by to být jednosměrná ulice.
