Článek
Vždycky jsme si byli blízcí. Pomáhali jsme si, kryli si záda. Jenže poslední roky mám pocit, že mu pomáhám jen já.
Neustále si půjčuje peníze. Na nájem, na opravu auta, na nečekané výdaje. Vždycky má nějaký důvod. A vždycky slibuje, že vrátí.
Jenže nevrací nikdy.
„Jsme rodina, přece ho nenecháš na dně.“
Když jsem mu naposledy řekla, že už mu žádné peníze nedám, reakce přišla okamžitě.
„Jsme rodina, přece mě v tom nenecháš.“
A pak se do toho vložila i máma. „On teď nemá, ale pomohl by ti, kdybys byla v nouzi.“
Pomohl by? Opravdu?
Celý život se o něj někdo stará. Máma, táta, teď já.
A já se ptám – je to opravdu pomoc, nebo jen podporování jeho nezodpovědnosti?
Kdy končí podpora a začíná využívání?
Nechci být ta, kdo se otočí k rodině zády. Ale kolikrát mám ještě slyšet sliby, které nikdy nesplní?
Peníze mizí, výmluvy se kupí. A já začínám mít pocit, že už neřeší, jestli je někdy vrátí.
Rodina mě tlačí, ale nikdo z nich mu nepůjčuje.
Tak proč bych měla já?
Jsem sobec, nebo jsem jen pochopila realitu?
Máma mi řekla, že jsem bezcitná.
Ale já si myslím, že někdy nejlepší pomoc znamená říct: dost.
Jsem opravdu ta špatná? Nebo jen jediná, kdo si uvědomil, že tohle nikdy neskončí?
