Článek
Můj zeť mi diktuje? Tak to ne
Celý den jsem se těšila na večerní sklenku červeného. Pomáhám, vařím, hlídám, dělám první poslední. A pak přijde zeť a povídá: „Maminko, raději nepijte, děti to vidí.“
To opravdu řekl člověk, který u nás několik let bydlel skoro zadarmo, jedl moje jídlo a tvrdil, že mu „jen dočasně nejde práce“. A teď ze sebe dělá majitele morálky.
Můj dům, moje hranice
Dům jsem postavila, zvelebila, zaplatila. Jenže část jsem přepsala na dceru, aby měli kde začít. A hle – hned se objevil pocit, že může poroučet. U počítače si klidně otevře pivo, ale moje sklenička vína? To je prý „nevhodné“.
Ne, tohle není o alkoholu. Je to o tom, že se mě někdo snaží učit, jak se mám chovat ve vlastním prostoru.
Sousedka zachránila večer
Tak jsem vzala lahev, oblékla se a zazvonila u sousedky.
„Ale jasně, pojď dál,“ smála se. A za chvíli jsme seděly venku, povídaly si a připíjely si jako dvě ženy, které už mají věk na to, aby si život užívaly – ne se nechaly napomínat.
A to se zeť samozřejmě dozvěděl.
Konečně ticho
Ráno bylo dusno. Dcera nechápala, že jsem odešla „kvůli vínu“.
„Kvůli vínu? Ne. Kvůli tomu, že se mnou někdo jedná jako s dítětem,“ vysvětlila jsem jí. A najednou mlčela.
Já nikoho neotravuju. Neberu jim peníze. Nepotřebuju luxus. Chci jen respekt. A pokud někomu vadí moje sklenička, pak má problém on – ne já.
A jak to dopadlo?
Zeť od té doby drží pusu. Dcera se omluvila.
A já? Koupila jsem si nové víno. Suché. Výborné. A vypiju si ho, kde budu chtít – u sousedky, na zahradě, klidně na schodech před domem.
Protože jestli někdo ztratil právo mě poučovat, je to právě ten, kdo si spletl slušnost s poslušností.
A babička, která má vlastní hlavu? Ta se fakt nezmění kvůli cizímu zákazu.
