Článek
5 dní, jedno tričko, žádné zábrany
„Ušetříš čas, vodu i peníze,“ říká s vážnou tváří.
A já se snažím nedýchat.
To tričko má totiž pět dní. Pět.
Přitom ten člověk má práci, peníze, pračku. Jen… „nemá potřebu přehánět s hygienou“.
Praní? Každých 14 dní. A ještě s hrdostí
Přijdu k němu a vidím koš prádla, co už se na sebe skoro sám skládá.
„Prát budu až příští víkend. To ještě vydrží.“
Vydrží? Možná tričko.
Moje nervy ne.
On se nestydí. Ale já se stydím za něj
V restauraci si sundá bundu. A já vidím to triko ze včera. A předevčíra. A předtím.
Když jsme někde ve společnosti, snažím se to brát s nadhledem.
Ale popravdě? Je to trapas.
Není líný. Jen úplně mimo?
Nechci být zlá. Je to fajn člověk. Ale někde mezi eko-šetrností a leností se ztratil smysl pro realitu.
A když se mi pochlubí, že si díky tomu prý „buduje imunitu“, už fakt nevím, jestli se mám rozesmát nebo utéct.
A proč to píšu?
Protože tohle není o jedné osobě.
Vidím čím dál víc lidí, co rezignovali na základní péči o sebe.
A ještě se tím chlubí, že nejsou „otroci módy a čistoty“.
