Článek
Znali jsme se roky.
Neříkám, že byl svatý – ale byl normální kluk.
Trochu bordelář, trochu živelný typ. Ale pracoval, platil, žil běžný život.
A pak přišla jedna blbá investice.
Půjčka na „podnikání“, leasing na auto, nájem v novém bytě, pár půjček od kamarádů.
Všechno se sesypalo.
Místo řešení přišel plán: úlet. Doslova.
Zavolal mi: „Odlítám. A kašlu na to.“
Poslední věta, kterou mi řekl, byla:
„Odjíždím do Španělska. Nechci už řešit žádný exekutory. A stejně mi nic nevezmou. Čus.“
Zarazilo mě to.
Ne pokus o útěk – ale ta lehkost, se kterou to říkal.
Jako kdyby bylo úplně v pohodě všechno tu nechat – i lidi, kterým dluží.
Nešlo o banku. Dlužil i kamarádům
Znám lidi, co mu půjčili na zuby, na kauci, na telefon.
Nikdy jim nic nevrátil.
A ještě se u toho smál. Doslova řekl:
„Stejně na to nemám. Tak co jako. Budou čekat věčně.“
Takhle dneska vypadá „řešení problémů“?
Neřeším, že se zadlužil. To se může stát každému.
Ale utéct a dělat, že nic neexistuje? To je zbabělost.
A nejhorší je, že takových lidí je víc a společnost to tiše toleruje.
A co bude dál?
Pracuje někde na černo, platí v hotovosti, sociálku neřeší.
Systém ho přestal hledat, protože není z čeho brát.
Z kamarádů, co mu půjčili, se stali ex-kamarádi.
Z odpovědnosti – frajeřina.
A z ostudy? Vtip.
