Článek
Byla to jen nevinná poznámka. „Možná bys mohla trochu ubrat sladké, vždyť jsi dřív bývala štíhlejší.“
Zasmála jsem se. Brala jsem to jako vtip.
Jenže on to myslel vážně.
Od té chvíle začal kontrolovat každé sousto, které si dám do pusy.
„Neměla bys to jíst. Já ti s tím pomůžu.“
Nejdřív to bylo jen tak mezi řečí. „Tohle už si fakt dát nechceš, ne?“
Pak mi přestal kupovat sladkosti. Když jsem si chtěla vzít kousek dortu na oslavě, vzal mi ho z ruky.
„Nebudeš mi pak brečet, že ti nesedí kalhoty.“
Začal mi prohledávat kabelku.
Koupila jsem si čokoládu. Měla jsem ji schovanou v kabelce.
Doma ji našel. Jako by to byl důkaz nevěry.
„Ty si ze mě děláš srandu? Říkala jsi, že chceš zhubnout!“
Neřekla jsem to. To on rozhodl, že bych měla.
Nejsem dítě. Ale on se ke mně tak chová.
- Hlídá, co si dávám na talíř.
- Dává mi „povolené“ svačiny.
- Říká, že se jednou poděkuju.
Ale já se neptala. Nežádala jsem o žádný zákaz.
Tohle není péče. Tohle je kontrola.
Dneska mi kolegyně dala bonbon. Vzala jsem si ho a pak mě polilo horko.
Co když ucítí, že mám v tašce obal? Co když se zase bude zlobit?
A pak mi došlo… Čeho se to vlastně bojím?
Jsem dospělá žena. Můžu si dát čokoládu, když chci.
A pokud mi někdo zakazuje jíst, možná nejde o jídlo. Možná jde o moc.
