Článek
Seděla jsem u kuchyňského stolu a v rukou svírala obálku s razítkem exekutorského úřadu. Srdce mi bušilo, ruce se mi třásly, ale pořád jsem se snažila uklidňovat, že to bude nějaké nedorozumění. Nemůžu mít přece exekuci.
Otevřela jsem dopis a přečetla si ho několikrát, než mi to vůbec došlo. Dluh na sto tisíc.
Nechápu, jak se to mohlo stát. Vždyť nemám žádné půjčky, nikdy jsem si nevzala ani kreditku.
Podívala jsem se na manžela, který se právě vracel z práce. Byl unavený, jako vždycky, ale já už neviděla toho muže, kterému jsem věřila. Najednou jsem viděla cizince, který mě zradil.
„Můžeš mi to vysvětlit?“ podala jsem mu dopis.
V první chvíli ztuhl. Pak se ale snažil zachovat klid. „Cože? O čem to mluvíš?“
„O tom, že máme exekuci,“ řekla jsem ostře. „A já nemám žádné dluhy. Takže mi vysvětli, co to znamená.“
Sklopil pohled. „Chtěl jsem ti to říct…“ začal opatrně.
„Tak proč jsi to neřekl?“
„Protože jsem věděl, že budeš naštvaná.“
Tohle byla ta nejhorší výmluva, jakou mohl říct.
Naštvaná? To, že jsem naštvaná, byla ta nejmenší věc. Já jsem se cítila podvedená, zrazená, úplně hloupá. Celou dobu jsem si myslela, že jsme tým. Že se o věcech bavíme. Že když máme problém, řešíme ho spolu. Jenže on mě nechal žít v iluzi, zatímco za mými zády ničil naši budoucnost.
Jak dlouho mě tahal za nos?
Manžel si tajně půjčil peníze. A nejen jednou. Bylo to několik půjček. Začalo to prý malou částkou, kterou chtěl rychle splatit. Jenže pak se to nabalovalo. Pořád si myslel, že to „nějak“ zvládne, ale místo toho se jen potápěl hlouběji.
A teď jsem tu já – ta, která o ničem nevěděla, ale která teď bude muset platit důsledky.
Mám ho nechat jít? Nebo mu mám pomoct?
Hlava mi říká, že když to udělal jednou, udělá to znovu. Srdce mi říká, že když jsem ho milovala, tak bych měla bojovat. Jenže co když tím jen dávám zelenou tomu, aby si mě dál nevážil?
A co když se za pár let probudím s ještě větší hromadou dluhů a uvědomím si, že jsem měla odejít už teď?
