Článek
„Já ti to auto nepůjčím, promiň. Ne že bych ti nevěřil, ale… ženský prostě neumí řídit.“
Tohle mi řekl člověk, se kterým jsem několik let. Který mi věří, když vařím, když platím složenky, když plánuju náš život. Ale ne, když jde o auto. Protože jsem ženská. Opravdu tohle ještě řešíme?
Byla jsem v šoku. Ne protože mi auto nepůjčil. Ale protože vážně věří, že ženský a řízení nejdou dohromady. A že se to dá říct nahlas, jako by to byla úplně normální věta.
Takhle to vypadá, když někdo nevěří, že můžeš zvládnout věci sama. Jako bys měla pořád sedět vedle a držet kabelku.
Není to o řízení. Je to o respektu
Když chlap nechce ženský půjčit auto, často to není o autech. Ale o tom, že potřebuje mít kontrolu. Nad řízením, nad směrem, nad tebou.
Auto je jen symbol. Ale co všechno si necháme vzít s tím?
Kdo se bojí silné ženy?
Prý „když bouráš, jsem já ten, kdo to platí“.
Jasně. Ale když spolu žijeme, platím taky já. I jeho chyby. Jen se tomu neříká bouračka, ale vztah.
A kdo platí za to, že mě nebere vážně?
Nejsem pasažérka. Ani v autě, ani v životě
Nechci mu brát klíčky. Chci jen, aby mi věřil stejně jako já jemu.
A hlavně: aby věděl, že být žena není důvodem, proč stát vedle. Ani v autě. Ani v životě.
