Článek
Společný účet, společné plány. A pak přišla krabička za 180 tisíc
Mluvili jsme o vlastním bytě. O hypotéce. O budoucnosti. O tom, že každý měsíc dáme bokem, a až budou ceny příznivější, půjdeme do toho. Na tom jsme se domluvili.
A pak jednoho dne přijdu domů a přítel mi s úsměvem ukazuje krabičku.
Rolex. Originál.
Cenovka? 180 000 Kč. Z našeho spořicího účtu.
„To je investice.“
Tohle byla jeho obhajoba. Že prý Rolexky časem zhodnotí. Že je to chytrý tah. Že jsem tomu „nepochopila přidanou hodnotu značky.“
Jenže já jsem neřešila značku. Já řešila, že bez jediného slova sáhl na peníze, které jsme si odkládali spolu. Peníze, které měly být základem našeho domova. Ne jeho zápěstí.
Není to o hodinkách. Je to o důvěře.
Nevadí mi, že si chce dopřát. Vadí mi, že to udělal za mými zády. Že neřekl: „Hele, chci si splnit sen, co si o tom myslíš?“ Mohl si je koupit ze svého. Mohl si na ně našetřit. Ale on vzal naše peníze, a udělal své rozhodnutí.
A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Ne kvůli částce. Ale kvůli tomu, že jsem přestala být rovnocenný partner. A stala se sponzorem jeho ega.
Vztah není Rolex. Nejde přenastavit.
Od té doby se to mezi námi změnilo. Už mu nevěřím, když mluví o „společné budoucnosti“. Už nevěřím, že to myslí týmově. Protože kdo jedná bez druhého, ten neplánuje my. Plánuje já.
Hodinky ukazují čas. Ale i to, co v tobě skutečně je
Možná si za pár let ty hodinky prodá se ziskem. Možná je bude hrdě nosit jako symbol „úspěchu“. Ale já si budu pamatovat jen jedno: že v ten den, kdy si nasadil Rolex, si sundal náš vztah.
