Článek
Každé ráno vstávám s pocitem tíhy na hrudi. Ne proto, že bych měla hodně práce, ale proto, že vím, co mě v kanceláři čeká.
Sarkastické poznámky, výsměch, podceňování.
Vždycky to udělá nenápadně, ale všichni vědí, o co jde.
„Tohle jsi dělala jak dlouho? To snad nemyslíš vážně.“
„Já bych ti to vysvětlil, ale nevím, jestli bys to pochopila.“
„Lidi, koukněte, jak to zvládla. No, snaha se cení.“
A všichni se zasmějí.
Někdo možná jen ze slušnosti, někdo, aby si to neschytal taky.
Ale já se nesměju.
Já polykám ponížení a předstírám, že mě to nebolí.
Šikana, která se nedá dokázat
Nejhorší na tom je, že není hloupý. Nikdy neřekne nic, co by se dalo přímo označit jako šikana. Nikdy nekřičí. Nikdy nenadává. Jenom se „baví“ na můj účet.
A když jsem se ozvala?
„Ale no tak, vždyť si dělám srandu. Nejsi přece taková citlivka?“
A co mám dělat?
Jít na HR? To si rovnou můžu začít hledat jinou práci.
Výpověď? Kéž by to bylo tak jednoduché
Kolikrát už jsem si říkala, že prostě odejdu?
Najdu něco jiného, nebudu se trápit.
Jenže realita je jiná.
Mám hypotéku, účty, závazky.
Kdo mi teď dá práci?
Navíc si říkám: Co když to není tak hrozné?
Co když přeháním?
Co když všude bude někdo podobný?
A tak zůstávám. Každý den se nechám ponižovat, protože výpověď si prostě nemůžu dovolit.
Jak dlouho se tohle dá vydržet?
Kolik lidí tohle zažívá?
Kolik z nás mlčí, protože se bojí, že přijde o práci?
Kolik šéfů se vyžívá v ponižování, protože vědí, že jejich zaměstnanci nemají na výběr?
A kdy už společnost přestane omlouvat toxické chování tím, že „někteří šéfové prostě takoví jsou“?
Mám pocit, že pokud neodejdu teď, už neodejdu nikdy.
Ale nemám na výběr.
A tak se každé ráno zhluboka nadechnu, nasadím masku a jdu vydržet další den.
