Článek
Letos jsem nedostala kytku. Nedostala jsem úsměv. Místo hrdého školáka mi do dveří přišel kluk s výrazem „vím, že to je v háji“. Podal mi papír – a já se jen tiše dívala.
Čtyřka, čtyřka, čtyřka, trojka, čtyřka, trojka, čtyřka.
Nevěděla jsem, jestli mám brečet, křičet, nebo se zasmát té absurditě.
Počítač jako smysl života? Tak už ne.
Celý rok trávil hodiny u počítače. Hry, YouTube, Discord, Twitch. Všechno o herních streamech, ale nic o vlastivědě. Všechno o PvP zbraních, ale nula vědomostí o přírodě, dějinách, matematice.
A víte co? Já mu to dovolila. Chtěla jsem mu „dopřát prostor“, chtěla jsem „budovat důvěru“.
Ale výsledek? Papír, který bych v jeho věku domů nedonesla, ani kdybych měla zlomenou ruku.
Takže ano – zakazuju počítač celé prázdniny
Ať si kdo chce co chce říká.
Ne, nemá psychické problémy. Ne, nikdo ho nešikanuje. Jen neučil se. Nedělal si úkoly. Vymlouval se.
A já to viděla – jen jsem si říkala, že „možná se to zlomí“.
Nezlomilo.
Takže jsem se zlomila já. A řekla jsem mu:
„Hele, celé prázdniny žádný počítač. Žádné hry. Žádný Discord. Máš papír se čtyřkami, ne diplom. Teď budeš trávit čas jinak.“
Není to kruté. Je to důsledek
Nezajímá mě, že sousedka říká, že „děti dnes potřebují svobodu a motivaci, ne zákazy“.
Zajímá mě, že můj syn selhal – a já jako rodič mám dvě možnosti:
- Pohladit ho po hlavě a koupit zmrzlinu, „aby nebyl smutný“
- Nebo ho konfrontovat s tím, že všechno něco stojí. A že výsledky jsou odrazem úsilí.
Vybrala jsem si to druhé.
Doba odměn za nic skončila. Aspoň u nás doma
Já vím, že v některých rodinách by dítě za čtyřky dostalo nový telefon, „aby se necítilo méněcenně“.
Ale to není můj styl. To není realita. V práci taky nedostanete prémii za to, že vás třikrát pokárali a nechodíte včas.
Někdy mám pocit, že jsme jako společnost úplně ztratili kontakt s realitou. Že jsme z dětí udělali křehké sošky, které se bojíme položit na stůl, aby se nerozbily. Ale co pak z nich vyroste?
Co budou dělat celé léto?
No, rozhodně ne scrollovat TikTok.
Už má připravený seznam věcí:
- pomáhat na zahradě
- číst (ano, číst!)
- psát deník
- chodit ven, jezdit na kole
- naučit se konečně sám uklidit pokoj
- a ano, i pár hodin doučování
Může to znít jako armádní režim. Ale já vím, že mu to neuškodí. Uškodilo by mu nechat to být.
A co říká on?
Samozřejmě že protestoval. Samozřejmě že řekl, že „to je nespravedlivý“. Ale pak se rozplakal.
A já poznala, že sám ví, že to zkazil. Že hledá hranice, které jsem mu zatím nepostavila dost jasně.
A tak jsem mu je postavila. Ne z nenávisti. Ale z lásky. Protože milovat dítě neznamená mu všechno dovolit. Znamená ho naučit nést následky.
A víte co? Nestydím se za to
Nejsem tyranka. Nejsem necitlivá. Jsem máma, která nechce, aby její dítě za deset let jen sedělo u počítače a čekalo, že mu někdo něco dá.
Možná mi bude jednou vděčný. A možná taky ne. Ale jedno vím jistě:
Kdybych to nechala být, tak bych mu selhala víc než on mně.
