Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že v sobě budu mít tolik nejistoty a strachu. Můj syn bude mít čtyři roky a já mám pocit, že je úplně pozadu. Nejí normálně, nemluví tak, jak by měl, nechce si čistit zuby ani si umývat ruce. Pořád se vzteká, dělá nepořádek a já mám čím dál větší obavy, jak zvládne školku.
Každý den se snažím, ale někdy mám pocit, že dělám všechno špatně. Když mu dám jídlo, jen do něj párkrát kousne a nechá to být. Nutím ho jíst, ale nepomáhá to. Zuby si čistit nechce, i když se ho snažím motivovat, ukazovat mu, jak to děláme my s tátou, kupovat mu barevné kartáčky a pasty. Pořád ale odmítá. Teď už má i zkažené zuby a já se cítím jako špatná matka.
S hygienou je to stejné – umývání rukou před jídlem nebo po příchodu domů? Neexistuje. Když ho na to upozorním, začne křičet nebo prostě uteče. Plenky už sice nenosí, ale přes den se pořád někdy počůrá. Občas si na nočník dojde sám, aniž by mi to řekl, ale kakat do něj nechce vůbec. Čeká, až mu dám plenu, jinak začne plakat a odmítne jít na záchod.
A mluvení? Téměř žádné. Když něco chce, spíš ukazuje nebo křičí. Neumí se vyjádřit, neumí si říct, co chce nebo co ho bolí. Jen řve. Celý den. A já už nevím, co dělat.
Bojím se, že je nevychovaný. Že něco dělám špatně. Že jsem mu nedala dost pravidel, že jsem selhala. Ale hlavně se bojím, co bude, až půjde do školky. Jak to zvládne? Jak to zvládnu já? Co když tam bude jen řvát, co když se mu budou ostatní smát?
Říkám si, jestli není čas navštívit odborníka. Psychologa? Logopeda? Někoho, kdo mi řekne, jestli je to normální, nebo jestli má nějaký problém. Protože i když ho miluju nade všechno, cítím, že potřebujeme pomoc. A nejhorší je ta nejistota – co když je to jen vývojové zpoždění a já to zbytečně hrotím? A co když ne?
Každý mi říká, ať se uklidním, že děti mají svoje tempo. Ale když vidím ostatní čtyřleté děti, které už krásně mluví, hrají si a všechno zvládají, cítím se zoufale. A chci jen jedno – aby byl šťastný. Aby se ve školce nebál, aby si dokázal říct, co potřebuje, aby se necítil jiný.
Možná je na čase přestat se trápit sama a začít hledat opravdovou pomoc. Protože i když je těžké si to přiznat, někdy láska nestačí. A já chci pro svého syna to nejlepší, i kdyby to znamenalo, že si musím přiznat, že potřebujeme podporu zvenčí.
