Článek
Myslela jsem si, že přechod na střední školu pro něj bude novým začátkem. Těšil se, že si najde kamarády, že zapadne. Ale už po pár týdnech bylo jasné, že se něco děje. Chodil domů skleslý, nechtěl mluvit, odmítal jakékoli otázky. Trvalo mi dlouho, než jsem z něj dostala pravdu.
„Mami, oni se se mnou nebaví. Říkají, že smrdím.“
Nejdřív jsem tomu nevěřila. Jak by mohl smrdět? Denně se sprchuje, kupujeme mu deodoranty, dbáme na hygienu. Ale pak jsem si začala všímat věcí, které mi předtím unikaly.
V koupelně mizely litry sprchového gelu, ale zápach nezmizel
Najednou trávil ve sprše neobvykle dlouhou dobu. Zatímco dřív byl hotový za deset minut, teď tam dokázal stát i hodinu. Spotřeba vody stoupla tak, že přišlo varování o vyšších zálohách. V koupelně jsem nacházela vypotřebované lahve deodorantů a sprchových gelů, jako by se snažil ze sebe něco smýt.
Jenže to nepomáhalo. I když se snažil, zápach byl pořád cítit. A nejen já jsem si toho začala všímat.
Spolužáci se mu začali vyhýbat, ve škole byl pro smích
Ve škole se šuškalo. Spolužáci si dávali ruce před nos, když kolem nich prošel. Přestali si k němu sedat, nechávali ho samotného. Někdo mu dokonce do batohu strčil deodorant jako „nenápadný vzkaz“.
Moje dítě, které se vždycky snažilo zapadnout, bylo najednou vyvrhelem. Ne proto, že by něco udělalo špatně. Ale proto, že mu jeho tělo házelo klacky pod nohy.
Zápach nebyl otázkou hygieny, ale něčeho hlubšího
Nešlo o to, že by se nemyl. Myl se až moc. Jenže jeho tělo si dělalo, co chtělo. Hormonální změny, nadměrné pocení, možná i nějaký skrytý zdravotní problém.
Začala jsem hledat řešení. Změnili jsme prací prášek, pořídili kvalitnější deodoranty, zaměřili se na stravu, vyhýbali se umělým materiálům v oblečení. Ale nic nepomáhalo tak rychle, jak bychom si přáli.
A zatímco my jsme hledali způsob, jak to řešit, on musel každý den čelit posměchu.
Jak se má bránit, když lidé soudí bez toho, aby znali pravdu?
Říct puberťákovi, že jeho tělesný pach není jeho vina, je jedna věc. Ale vysvětlit to spolužákům? To nejde. Lidé mají jasno. Kdo smrdí, je špína. Kdo je špína, s tím se nebavíme.
Zatímco já hledala řešení, on ztrácel sebevědomí. Přestal se těšit do školy, přestal mluvit, přestal se snažit. A já pochopila, že tenhle problém se netýká jen těla. Týká se i duše.
Už to není jen o zápachu. Jde o to, aby z toho nevyrostl člověk, který se bojí sám sebe
Každý teenager prochází změnami. Každý se potí, každý se hledá. Ale ne každý má to „štěstí“, že se mu to děje tak intenzivně, že ho kvůli tomu začnou odsuzovat.
Dnes už vím, že řešení nepřijde hned. Ale vím, že nesmím dovolit, aby mu tahle zkušenost vzala víc, než musí.
A pokud někdy potkáte někoho, kdo nevoní zrovna jako květinová louka, možná se nejdřív zamyslete, než si o něm uděláte svůj rychlý soud. Možná ani nevíte, jak těžké to pro něj může být.
