Článek
Kdysi platilo, že zvonící telefon znamenal něco důležitého. V práci, doma, mezi přáteli – vždyť zavolat byl přece nejrychlejší způsob, jak něco vyřešit. Jenže u mého syna to tak nefunguje. Jemu může telefon vyzvánět klidně pět minut a on na něj ani nesáhne.
Když se ptám proč, má jedinou odpověď: „Mami, my prostě telefony nezvedáme.“ Prý je to normální, že jeho generace komunikuje jen přes zprávy. Jenže mně to normální nepřijde. Bojím se, že za tím není jen trend, ale i problém. Sociální úzkost, fobie, nebo jen neschopnost čelit živému hovoru?
Strach z hlasu
Když jsem byla v jeho věku, telefon byl oknem do světa. On vnímá hovor jako stres. Říká, že když mu volá neznámé číslo, svírá ho žaludek. Radši nechá věc vyšumět, než aby zvedl a řekl „haló“. A tak radši komunikuje jen písemně. Žádné tóny hlasu, žádné okamžité reakce. Bezpečný odstup.
Je to chyba rodičů, nebo doby?
Možná jsme je tak vychovali. Děti dostaly mobily v době, kdy všechno šlo přes chaty. Nemusely se učit improvizovat, reagovat, zvládat trapné chvíle. A my jsme jim ulehčili, protože textová zpráva je rychlá a pohodlná. Jenže pohodlí má i svou daň – generace, která se bojí prostého zvonění.
Nechci ho soudit, ale bojím se
Nechci na svého syna tlačit, nechci ho lámat násilím. Ale děsí mě představa, že jednou nebude umět zavolat lékaři, vyřešit úřad, nebo se ucházet o práci, kde telefonát může rozhodnout o všem. Bojím se, že pohodlná výmluva „my to tak máme“ je jen maska pro strach, který se bude zvětšovat.
Možná jsem stará škola. Možná jsem jen přísná máma. Ale jedno vím jistě – telefon není jen aplikace. Je to schopnost komunikovat. A pokud ji ztratíme, riskujeme, že se celý svět zúží jen na obrazovku a emoji.