Článek
Jsme zvyklí slyšet, že léto s dětmi je nejkrásnější období v roce.
Ale letos to pro mě byl očistec.
Od rána do večera otázky, neklid, „mamí, mamí, mamí“, hluk, chaos, vyčerpání.
Už po týdnu jsem byla nervózní, unavená, podrážděná.
Cítila jsem, jak mi teče do nervového kýblu.
Po 10 dnech jsem si to přiznala: nezvládám to
Nešlo o to, že by moje dítě bylo zlé.
Bylo jen dítě. Ale já jsem byla máma na konci sil.
A nikdo to nechce slyšet. Protože přece:
„Ty máš jen jedno?“
„To zvládneš.“
„Užij si to, tak rychle vyrostou.“
Ale já si to neužívala. Já jsem přežívala.
A tak jsem ho přihlásila na tábor. Ne pro něj. Pro sebe.
Ne že by si nezasloužil dobrodružství. Ale popravdě?
Já jsem se těšila víc než on.
Chtěla jsem:
- Ticho doma
- Kafe v klidu
- Neposlouchat nonstop YouTube písničky
- Neřešit, že nemá ponožku nebo nudli u nosu
Cítila jsem se jako hrozná matka
První den, když jsem ho předávala vedoucím, jsem málem brečela.
Ne protože bych ho nechtěla pustit.
Ale protože jsem si připadala jako někdo, kdo selhal.
Ale víte co?
Po dvou dnech ticha jsem si uvědomila:
Já jsem neodevzdala dítě. Já jsem si dovolila nezbláznit se.
A když mi volal z tábora? Šťastný. Smějící se. Nadšený.
Najednou jsem pochopila, že to není jen o mně.
Že on potřeboval vypadnout stejně jako já.
A že nemusíme být spolu nonstop, abychom se měli rádi.
