Článek
Nikdy bych nevěřila, že tohle budu psát
Myslela jsem si, že mám všechno: vztah, práci, zdraví, domov, jistoty.
A pak jsem během šesti měsíců přišla o všechno.
Doslova.
Z ničeho nic jsem stála před prázdným bytem, bez peněz, s vyhořením, s bolestmi a depresí.
A bez toho jediného člověka, u kterého jsem věřila, že mě nikdy neopustí.
Až když spadneš, slyšíš vlastní hlasy
Najednou ti nikdo nevolá.
Nejsi „ta zábavná holka z práce“.
Nejsi „partnerka s potenciálem“.
Nejsi nic – jen sama.
A teprve tehdy slyšíš, co ti říká hlava. Kolik let jsi žila v iluzi, že máš všechno pod kontrolou.
Realita: ne každý pád skončí obratem na nohou
Měla jsem dny, kdy jsem neměla ani na jízdenku.
Jedla suché těstoviny.
Plakala na chodbě úřadu práce, protože jsem se styděla požádat o dávky.
Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak slepá.
A pak to přišlo: první normální den
- Když jsem se zasmála, aniž bych to hrála
- Když jsem se najedla a necítila vinu
- Když jsem byla sama – a necítila se opuštěná
Tehdy jsem si uvědomila:
Že právě to dno mě naučilo vážit si základních věcí.
Ne, nejsem vděčná za to, co se stalo. Ale jsem vděčná, že jsem přežila
Tenhle text není motivace.
Je to varování.
Nečekej, až ti život všechno vezme, abys pochopil, co máš.
Protože ne každý se z toho dna dokáže vyškrábat zpátky.
