Článek
Nikdy jsem neměla pochybnosti. Byla moje nejlepší kamarádka, moje druhá rodina, člověk, kterému jsem mohla říct úplně všechno. Znala moje tajemství, moje strachy, moje sny. Věřila jsem jí na sto procent.
A pak mi ukázala, jak moc jsem se spletla.
Nejdřív jsem si nechtěla připustit, že se něco děje. Začala se ke mně chovat jinak. Byla odtažitější, přestala se ozývat, jako by neměla čas. Jenže pak jsem zjistila pravdu. Nebyla to náhoda.
Bavila se za mými zády. A já to zjistila až poslední
Jednoho dne jsem se dozvěděla něco, co mi vzalo dech. Řekla někomu něco, co mělo zůstat jen mezi námi.
Bylo to moje tajemství. Něco, co jsem jí svěřila s tím, že to nikdy nikomu neřekne. A ona? Udělala z toho téma na drby. Smála se tomu s ostatními, vyprávěla detaily, které se nikdy neměly dostat ven.
Když jsem to zjistila, nejdřív jsem tomu nechtěla věřit. Možná se spletli. Možná si to někdo vymyslel. Jenže pak jsem slyšela její vlastní slova.
Dívá se mi do očí a hraje nevinnou. Ale já vím své
Když jsem se jí zeptala, jen pokrčila rameny. „Vždyť to nic není.“
Nic? Tak proč já se cítím, jako by mi někdo podkopl nohy?
Neomluvila se. Nesnažila se to vysvětlit. Jen se tvářila, že přeháním. Ale já už vím, že takhle opravdové přátelství nevypadá.
Zrada bolí víc než rozchod. Protože od přátel to nečekáte
Bolí to jinak než zlomené srdce. Nečekáte, že vám ublíží někdo, kdo měl stát při vás.
Možná mi měla být varováním. Možná jsem ji celou dobu viděla jinak, než jaká doopravdy byla. Ale jedno vím jistě – už jí nikdy nebudu věřit.
Některé chyby se odpustit dají. Tohle není jedna z nich.
