Článek
Patnáct let. Můj syn. Vždycky tichý, vždycky uzavřený. Ale myslel jsem si, že to k věku patří. Doma jsme neměli hádky, nebylo žádné drama. Měl všechno, co potřeboval. Aspoň jsem si to naivně myslel.
A pak jsem našel ten dopis.
„Nemá to smysl. Nikdy nebudu dost dobrý. Nikdo mě vlastně nezná. Jsem jen zklamání.“
Zastavilo se mi srdce. Ruce se mi třásly, když jsem četl dál. Čím dál jsem se dostával, tím hůř mi bylo.
Syn psal, že se jen usmívá, aby ostatní neměli starosti. Že když se zavře ve svém pokoji, už mu na tváři nezůstane nic. Že je unavený z předstírání, unavený z toho, že není dost dobrý syn, dost dobrý kamarád, dost dobrý člověk. A že už nechce dál bojovat.
Klekl jsem si na podlahu a cítil, jak mi hoří oči. Jak mi dochází dech. Můj syn. Můj kluk. Ten, o kterém jsem si myslel, že ho znám. A přitom jsem neviděl nic. Vůbec nic.
Nečekal, že mu někdy řeknu tahle slova
Hned ten večer jsem za ním šel. Neptal jsem se, proč mi nic neřekl. Nevyčítal jsem mu to. Jen jsem mu řekl, že ho vidím.
Že tu jsem. Že vím, jak se cítí, a že na to není sám. Že jsem udělal chybu. Že už ho nenechám cítit se neviditelný.
Chvíli mlčel. Pak se mu roztřásla brada a jen šeptl: „Já jsem myslel, že ti to bude jedno.“
A tehdy jsem pochopil, že jsem jako otec selhal.
Dnes chodíme na terapii oba. On, aby se zbavil té temnoty. A já, abych se naučil být otcem, který opravdu poslouchá.
Protože ten dopis mi neotevřel oči.
Ten dopis mi zachránil syna.
