Článek
Byl to úplně obyčejný den. Uklízela jsem koupelnu, sbírala prádlo, vysypávala koš. A pak jsem ho uviděla.
Těhotenský test. Pozitivní.
V první chvíli mi prolétlo hlavou, že se mi snad zdá. Nebyl můj. Žádné kamarádce jsem byt nepůjčila. Kdo ho sem dal?
V místnosti jsem byla jen já a to zatracené potvrzení něčího těhotenství.
„To není možné.“ Ale bylo.
Celá se mi třásla ruka, když jsem vzala test do dlaně. Dvě čárky.
Moje mysl se rozjela na plné obrátky. Nejsem těhotná. Tak kdo?
Manžel byl ten den v práci. Když přišel domů, čekala jsem, jak se bude tvářit. Podala jsem mu test a čekala na reakci.
Zbledl. Ale odpověď? „Nevím, jak se tam dostal. To není moje věc.“
Lže mi do očí, nebo jsem paranoidní?
Snažil se vypadat klidně. Ale jeho oči říkaly něco jiného.
Najednou začal vymýšlet nesmyslné scénáře. Možná je to sousedky? Možná ho tam někdo nechal náhodou? Možná mi prostě do očí lže.
Nikdy bych si nemyslela, že bych musela řešit něco takového. Ale co mám dělat? Čekat, až se někde objeví dítě, které mi dokáže pravdu?
Můžu s ním zůstat, když nevím, jestli je upřímný?
Od toho dne už nic není jako dřív. Každé jeho zpoždění, každý telefonát mi v hlavě rozjíždí scénář.
Možná mi říká pravdu. Možná je test někoho jiného. Ale možná jsem právě zjistila největší lež našeho vztahu.
A pokud ano, co teď?
