Článek
Roky jsem říkala: „Až přijde ten pravý, poznám to.“ Seděla jsem doma, swipovala na telefonu, stěžovala si kamarádkám, že „chlapi dneska nestojí za nic“. A pak mi došlo, že nepoznám nikoho, když sedím pořád ve své bezpečné, tiché bublině. Vylezla jsem z komfortní zóny. A našla jsem někoho, koho bych dřív přehlédla.
Komfortní zóna: útulná, bezpečná… ale osamělá
Znala jsem ji dokonale:
- Domov, práce, Netflix, víno
- Když na mě někdo mluvil na ulici, dělala jsem že ho neslyším
- Na seznamkách jsem odepisovala jen „těm normálním“ – rozuměj: těm, co byli přesně podle představ
Ale představám je jedno, že se míjíte s někým, kdo by vám změnil život.
Udělala jsem krok mimo bublinu. A všechno se změnilo
Přijala jsem pozvání na akci, kam se mi vůbec nechtělo.
Neznala jsem tam nikoho.
Měla jsem na sobě něco, co nebylo z Instagramu.
A on tam byl.
Nepatrný pohled. Úsměv. Věta o pití. A pak to šlo. Přirozeně. Nenásilně. Skutečně.
Kdybych čekala dál, nikdy bych ho nepoznala
Protože nebyl ve filtrech na seznamce.
Nebylo tam „můj typ“.
Nebyl typ vůbec.
Byl člověk. Reálný. Příjemný. Jiný. A právě proto skutečný.
Takže ano – musíš vylézt z komfortní zóny
Ne kvůli chlapovi.
Kvůli sobě.
Protože láska, vztah, příležitost – nic z toho tě doma na gauči nehledá.
Musíš být ochotná ztrapnit se. Otevřít se.
A přestat čekat, že ti láska zaklepe na dveře s dortem v ruce.
