Článek
Nevrtám se mu v telefonu. Nevyslýchám ho, kam jde a s kým. Věřím mu. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Jenže pak jsem během úklidu narazila na účtenku z luxusní restaurace.
Večeře za několik tisíc. Víno, dezert, všechno.
A já tam nebyla.
„To bylo s kolegy z práce.“ Ale proč mi to neřekl?
Když jsem se ho zeptala, byl v klidu.
„To bylo s kolegy po práci,“ mávl rukou.
Jenže já vím, že s kolegy chodí na obědy do kantýny, ne na večeře do míst, kde stojí láhev vína tolik, co měsíční nákup.
Náhoda, nebo tajemství?
Možná nic neskrývá. Možná opravdu jen zapomněl zmínit, že byl na večeři.
Ale proč pak vypadal tak nervózně? Proč účtenku nevyhodil, když jinak všechny papíry mizí okamžitě?
A proč mi začal vyčítat, že moc řeším blbosti?
Co když je to první varování?
Možná přeháním. A možná jsem právě narazila na první důkaz toho, že není všechno tak, jak si myslím.
Nejde mi o peníze. Jde mi o důvěru.
A já si teď nejsem jistá, jestli tomu člověku, se kterým sdílím život, můžu věřit tak, jako dřív.
