Článek
Je zvláštní, jak pořád panuje tiché očekávání, že večeře = něco teplého, vařeného, domácího, ideálně se špetkou lásky.
A když řeknete: „Dneska bude chleba s máslem“, najednou jste flákač, špatná máma, špatná ženská.
Ale hádej co? Někdy fakt stačí chleba.
Jsem člověk, ne nonstop služba
Vstávám v šest. Práce. Domů. Děti. Nákupy. Praní. A pak co? Ještě vývar a tři druhy příloh?
Ne, děkuju.
Teplá večeře není měřítkem lásky.
Není to ani povinnost. A hlavně – neexistuje žádná tragédie, když ji jednou týdně prostě neudělám.
A pokud to někomu vadí? Ráda předám vařečku
Je fascinující, jak často právě ti, co nikdy neuvaří ani čaj, mají nejvíc řečí o tom, co by mělo být.
„Kdybych tohle řekl doma já, tak bych to schytal.“
„To dřív bylo normální vařit každý den.“
„Aspoň ty děti bys mohla nakrmit pořádně.“
Ne.
Normální je i říct: „Dneska ne.“
A děti, mimochodem, přežijí i studenou večeři.
Stejně jako přežily my – a většina z nás nebyla krmená dýňovým rizotem.
Vaření má být péče, ne povinnost
Nevařím z viny. Vařím, když mám chuť a sílu.
A když nemám?
Tak mám nárok si sednout.
A dát si se všema rohlík. A nikdo neumře.
