Článek
A přestože je to moje tělo, můj život a moje rozhodnutí, všichni kolem si myslí, že mají právo mi do něj mluvit.
Zažila jsem to u večeře s příbuznými. V práci u kávovaru. Na oslavě kamarádky, co právě porodila.
„Tobě tikají biologické hodiny.“
„To přejde, až najdeš toho pravého.“
„Jsi sobecká.“
„Kdo se o tebe postará ve stáří?“
Nikdy nepadne otázka: A co chceš ty?
Děti = jediné, co dává ženě hodnotu?
Když řeknu, že nechci dítě, dívají se na mě, jako bych zabila kotě.
Jako by žena bez dítěte neměla smysl.
Jako by její hodnota začínala a končila dělohou.
Ale já nemám chuť být vyčerpaná.
Nechci být rodič na autopilota.
Nechci obětovat všechno „protože se to má“.
A to ze mě nedělá zlého člověka.
Jsem sobecká? Nebo jen upřímná?
Všichni, kdo mě odsuzují, říkají, že děti přináší smysl života.
Fajn. A co když já už smysl mám?
Co když smysl není v přebalování, ale v klidu? V svobodě? V tom, že mě nikdo nebudí ve tři ráno křikem?
A co slyším nejčastěji?
- „Ty ještě změníš názor.“
- „Po čtyřicítce budeš litovat.“
- „To je přirozenost ženy.“
Ale víte co? Mě už nebaví se obhajovat.
Dítě není povinnost. A mateřství není jediná správná cesta.
Nechci mít děti. A je to OK.
Nechci být matka. A pořád jsem člověk.
Nechci se cítit jako vyvrhel, protože nechci kopírovat něčí životní scénář.
A možná, když se o tom začne víc mluvit, bude méně dětí, které přišly jen „protože se to čekalo“.
