Článek
Bylo vedro. 33 stupňů. Klasické letní šílenství – ručníky všude, křik dětí, fronta na párek v rohlíku.
Šla jsem se schladit do vody. Opatrně, krok za krokem, protože to byla ta „větší hloubka“. Plavu si, pár temp, hlavu nad vodou, a najednou…
BUM.
Tma. Bolest. Náraz. Šok.
Někdo mi skočil přímo na hlavu
Z výšky. Z kraje bazénu.
Bez varování. Bez „pozor“. Bez jediného pohledu, jestli pod ním někdo je.
Prostě si jen skočil a dopadl přímo na mě.
Zakolísala jsem, ztratila orientaci. Voda mi vletěla do nosu. Hlavu mi to trhlo dozadu, jako když vás někdo chytne za vlasy a škubne. Cítila jsem tlak v zátylku a ostrou bolest za očima.
Skočil, odplaval a zmizel
Ten „sportovec“ – puberťák, možná dvacet – dopadl, ani se neotočil. Odplaval dál, jako by nic. Neptal se, jestli jsem v pořádku. Neomluvil se.
A kolem? Lidi se dívali… a pak zase dál scrollovali mobil nebo si natírali záda krémem.
Nikdo nic neřekl. Nikdo se mě nezeptal. Jako bych tam ani nebyla.
Personál? Nikde. Dohled nula
Zvedla jsem se a šla k plavčíkovi.
Řekla jsem, co se stalo. Že mi někdo skočil na hlavu, že to bylo nebezpečné.
Jeho reakce?
„To se tady stává. Musíte dávat pozor.“
Promiňte… cože?!
Já mám dávat pozor, že mi někdo skočí na lebku z výšky? To je jako říct chodci, že má dávat pozor, jestli ho nesrazí auto na chodníku.
Koupaliště bez pravidel, bez dozoru, bez zodpovědnosti
Dneska se může kdokoli vrhnout do vody kamkoli, kdykoli a klidně na někoho.
Bez dozoru, bez pravidel, bez následků.
A když se ozvete? Jste „hysterka“, „přecitlivělá“, „vždyť se nic nestalo“.
Jenomže mě bolela hlava ještě druhý den. A bolel mě taky ten pocit bezmoci.
Z vody jsem vylezla naštvaná. A už se tam nevrátím
Nechci bazén, kde je nebezpečnější než na silnici.
Nechci slyšet, že „se to stává“.
Chci bezpečí. Chci aspoň minimální respekt. Chci vědět, že když se mi něco stane, někdo to bude řešit.
