Článek
Láska se změnila na logistiku
Ráno děti, práce, nákup, večeře, domácí úkoly, spát. Kde je vášeň? Kde je smích? Kde je cokoliv jiného než rutinní spolupráce dvou unavených lidí? Když se s ním bavím, odpovídá jedním slovem. Když na něj sáhnu, ucukne. Když si chci jen povídat, zírá do mobilu.
Všichni říkají, že je „hodný“
Ano, je. Nechlastá, nebije mě, nechodí za jinými. Pracuje, postará se. Ale to má být všechno? Stačí „nebejt hajzl“, aby byl vztah považován za dobrý? Kdy jsem přestala být žena a stala se jen manažerkou domácnosti?
Nikomu o tom neříkám. Vím, co by přišlo
„To přejde.“ „Vydrž, kvůli dětem.“ „Buď ráda, že máš stabilitu.“ A moje oblíbená: „Každej vztah po letech zevšední.“ Možná. Ale proč já mám být ta, co to odnese? Proč já mám být ta, co se přetvařuje, zatímco uvnitř vysychá?
Už nechci žít život, který jen vypadá dobře na fotce
Na Instagramu se smějeme u moře. Doma spolu nemluvíme. Přátelům říkám, že je všechno fajn. Ale uvnitř křičím. Ne protože chci drama, ale protože už tohle ticho a prázdno nevydržím.
Nevím, co mám dělat. Jsem rozpolcená
Na jednu stranu si říkám, že přece nemůžu jen tak zahodit všechny ty roky. Vzpomínky, společné zážitky, děti. Na druhou stranu se děsím představy, že takhle to bude až do smrti. Ticho. Vzdálenost. Spolubydlení místo vztahu.
Možná se jednou zvednu a odejdu. Možná ještě pár let počkám. Ale jedno vím jistě: zůstávat v manželství jen proto, že je to „slušné“, je horší než rozvod. Protože to není život. Je to pomalé umírání.
A já chci ještě žít. I kdyby to mělo znamenat začít znovu. Sama. Ale svobodná.
