Článek
Zamotat se do mileneckého vztahu je snadné.
Stačí trochu prázdna, málo pozornosti a dotek, který připomene, že jsi ještě naživu.
A dřív, než si koupíš nový kabát, máš dvojí život.
Zpočátku je to bouře.
Adrenalin, vášeň, tajemství.
Cítíš se znovu krásná, žádoucí, viděná.
Jenže každá bouře se jednou uklidní —
a ty zjišťuješ, že příběh se opakuje.
Jiný muž, stejný scénář.
Zrcadlo mezi dvěma světy
Milenec i manžel jsou dvě tváře té samé mince.
Oba ti ukazují, co ti chybí — i co v sobě popíráš.
Jeden ti připomíná odpovědnost, druhý vášeň.
A mezi nimi se rozkročíš, rozpolcená mezi „musím“ a „chci“.
Časem si uvědomíš, že ani u jednoho ti není úplně dobře.
Protože žádný z nich tě nemůže zachránit před tím,
co sis v sobě nechala vyhasnout.
Proč je tak těžké skončit
Milenec přichází ve chvíli, kdy jsi vyčerpaná, prázdná, neviditelná.
A on přinese světlo.
Najednou tě vidí, chce tě, dává ti pozornost, kterou jsi zapomněla dostávat — i dávat.
Jenže jakmile se na ten pocit napojíš, stane se z něj droga.
Není to závislost na člověku.
Je to závislost na verzi sebe, kterou s ním cítíš.
Na ženě, která se znovu směje, flirtuje, dýchá, žije.
Proto odchod bolí.
Neodcházíš od něj, ale od té části sebe, kterou díky němu probudil.
Tělo si pamatuje
Rozum může chtít odejít,
ale tělo má jiný plán.
Při milování se vyplavuje oxytocin — hormon důvěry a připoutání.
A ten je silnější než vůle.
Proto tolik žen říká: „Vím, že bych měla skončit, ale nejde to.“
Když ten vztah skončí, tělo reaguje jako po odvykačce.
Chybí dotek, hlas, zprávy, rituál.
Jako by se přerušil přívod kyslíku.
Návrat k sobě
Skutečný rozchod nepřijde ve chvíli, kdy se přestaneš vídat.
Přijde tehdy, když pochopíš, že život, který ti milenec připomněl,
nebyl jeho, ale tvůj.
Ten pocit něhy, odvahy a živosti nebyl dar od něj —
byla to tvoje zapomenutá energie, kterou jsi mu jen dovolila probudit.
Až když ji vezmeš zpátky, můžeš jít dál.
Ne k dalšímu muži,
ale k sobě.
