Článek
Každý pár má svůj rozvratový moment.
U někoho je to názor na děti.
U někoho nevěra.
U nás?
Dovolená.
On chce hory.
Vážně.
Týden potit lýtka ve stoupáku, budit se s puchýřem a říkat, že „ten výhled za to stojí“.
Já chci moře.
Slané, teplé, klidné.
Lehátko, drink, spánek a opalovák s třpytkami.
A žádný skály, kromě těch na obzoru.
Už jsme se kvůli tomu hádali čtyřikrát.
– „Ty jsi líná!“
– „Ty jsi masochista!“
– „To není aktivní dovolená!“
– „To není dovolená, to je pochod smrti!“
A tak jsme v bodě, kdy zvažujeme tři možnosti:
- Jet spolu – a nenávidět se.
- Jet každý zvlášť – a začít přemýšlet, proč jsme vlastně spolu.
- Nejet vůbec – a brečet doma.
Jasně, kompromis by byl ideální.
Třeba Alpy a wellness.
Nebo ostrov s horou.
Ale co když to není o destinaci – ale o tom, že nechceme ustoupit?
Závěr:
Láska možná hory přenáší.
Ale u nás je každá cedule „turistická stezka“ začátek třetí světové.
A já jen doufám, že letos nepojedeme do Chorvatska přes kompromis, ale přes pochopení.
Jinak si zabalím jen plavky. A pas. Sama.
