Článek
Řekla jsem jasně NE. On slyšel jen to, co se mu hodilo
Můj chlap je mistrem v tom, jak předstírat respekt, ale dělat si stejně, co chce.
Řekla jsem mu jasně, že když nejsem doma, nechci, aby si bral moje klíče a tahal se k jeho matce přes můj byt. Že to není jeho majetek, že je to můj prostor, moje pravidla.
A co udělal? Vzal si klíč stejně. Protože proč by mě poslouchal, že? On přece „nic špatného nedělá“. Jen si chodí, kam chce, s věcmi, které mu nepatří, a tváří se, že je všechno v pohodě.
Žárlí, ale tvrdí, že ne. Miluje, ale jen když mu to vyhovuje
Znáte ten typ, co všechno komentuje, ale když ho konfrontujete, otočí to proti vám?
- „Kdo ti píše?“
- „Kam jdeš?“
- „A s kým tam budeš?“
Ale když se ho zeptám, proč si dělá, co chce, když jsem jasně řekla, že si to nepřeju? Najednou je to jen nedorozumění. Najednou on není ten špatný. Já jsem ta, co přehání.
Neumí si ani vyměnit žárovku, ale dobře ví, co si zaslouží
A teď to nejlepší. Nejen, že ignoruje, co říkám. Nejen, že mě tahá do jeho rodinných her. Ale nechává se mnou živit a ani se nestydí.
- „Potřeboval bych nové boty.“
- „Tahle bunda už je fakt stará.“
- „Máš něco k jídlu?“
A to i přesto, že normálně pracuje. Jenže proč by něco řešil, když má někoho, kdo se postará? On není neschopný, jen pohodlný.
A manuální zručnost? Nula bodů. Když se doma něco rozbije, musím to vyřešit já. On zavolá, poradí, ale hlavně, aby se sám nenadřel.
Můj byt, moje peníze, moje pravidla – ale on si myslí, že mu všechno patří
A víte, co je na tom nejhorší? Ne že to dělá. Ale že si to nechávám líbit.
Protože když už tohle není využívání, tak co teda je?
- Vezme si moje klíče, ať se mi to líbí nebo ne.
- Tváří se, že nežije na můj účet, ale přitom se mnou nemá problém sdílet svoje „potřeby“.
- Něco mu vadí, ale jen když se to týká mě. On sám si dělá, co chce.
A já se ptám – co z toho mám já?
Jestli je tohle vztah, tak asi fakt nemám vkus. Možná je čas přestat být bankomat a domácí služba v jednom. Protože jestli mu tohle prochází teď, tak za pár let už nebude vůbec nic moje.