Článek
„Správná dcera se nikdy nevzdá,“ říkají sousedky, příbuzní i internetové diskuse. Jenže kdo takové fráze slyší každý den, brzy se cítí jako zrůda, pokud si dovolí myslet na vlastní život. Já už pro své rodiče udělala tolik, že jsem sama na pokraji zhroucení. A přesto je to pořád málo.
Nikdo zvenčí nevidí, jak vypadá běžný den: noční vstávání, nekonečné přizpůsobování náladám a nemocem, každodenní dohady. Moje práce tím trpí, moje děti mě skoro nevídají a manžel už mě ani nepoznává. Místo partnerky má doma unavený stín. A proč? Protože moji rodiče odmítají jakoukoliv jinou možnost péče. Domov seniorů? To prý není pro ně. Cizí lidé doma? Vyloučeno.
Mýtus obětavé dcery
Ve společnosti je zakořeněný kult obětavosti. Čím více se zničíš, tím lepší dcera jsi. Jenže tahle „ctnost“ má své oběti. Znám ženu, která kvůli odmítání pečovatelské služby svou matkou úplně rezignovala na práci i přátele. Skončila v psychiatrické léčebně. To je cena, kterou po nás společnost chce zaplatit – zdraví, rodinu i vlastní identitu.
Co když sobečtí nejsme my, ale oni?
Mluví se o tom, že děti by nikdy neměly být sobecké. Ale co když sobeckost spočívá i v tom, že rodiče vyžadují neomezenou péči, ale odmítají jakoukoli pomoc zvenčí? Mají úspory, majetek i možnosti. Mohli by žít důstojně mezi vrstevníky, se zajištěnou péčí a společností. Místo toho mě tlačí do role služky, bez nároku na uznání.
Chci mít právo říct: dost
Nemám chuť se rozpadnout jen proto, že se to „sluší“. Chci mít právo říct, že už nemůžu. Chci mít právo najít rodičům profesionální pomoc. A hlavně chci, aby se o tom začalo mluvit. Protože nejsem sama, kdo se cítí vyčerpaný, ale bojí se to přiznat.
Obětovat vlastní život není hrdinství, ale past. A čím dříve to pochopíme, tím větší šanci máme, že si zachráníme nejen své nervy, ale i rodiny, které kvůli povinné poslušnosti rozpadají.
